Obvykle není běh na krátké tratě zařazován mezi technické disciplíny. Některé běžecké školy však sprint za technickou disciplinu považují (např. polská či francouzská). Délka kroku záleží na výšce postavy, především na délce dolních končetin, ale v prvé řadě na síle odrazu. Dobří sprinteři se výrazně odlišují od slabých sprinterů poměrem trvání oporové a letové fáze (1/3 u dobrých, 1/2 u slabých).



Pro správnou techniku běhu má velký význam síla. Síla sprintera se projevuje ve dvou směrech: ve zdvihové (švihové) činnosti přední nohy a náponové (odrazové) činnosti zadní nohy. Nasazení nohy k dokroku může již rozhodovat o účinnosti odrazu. Chodidlo těsně před dokrokem by mělo mít v nejnižší poloze patu, avšak země se dotkne nejdříve přední část chodidla. Pata se má zemi co nejvíce přiblížit, ale nemá se jí dotknout jako první. Není-li sprinter schopen provádět bezpatovou techniku běhu, znamená to, že má nedostatečnou úroveň síly. Zjistíme to lehce pozorováním stop atleta na škvárové dráze nebo na mokrém písku (má být viděn pouze otisk přední části chodidla, nikoliv otisk paty). Všichni špičkoví sprinteři dokračují na vnější hranu chodidla, poté se chodidlo převalí na celou přední část.

Odpor paty při dokroku způsobuje časové zpoždění. Čím déle se pata nachází na zemi, tím déle trvá oporová fáze a tím nižší je účinnost odrazu, zmenšuje se rychlost, zkracuje se letová fáze. Proto říkáme, že se sprinteři mají jen bodově dotknout dráhy. Mají běžet jako na rozpálené plotně. Pak je možno říct, že mají dobrou elasticitu a dobře rozvinutou sílu nohou. Teprve potom je možné zdokonalovat individuální perfektní techniku.