Atletika jako sport se vyvinula ze základních přirozených pohybů člověka (lokomočních nebo existenčních). Původně znamenala boj, závodění. Cvičení převzatá ze starořecké atletiky se rozdělila na dvě sportovní odvětví: lehkou a těžkou atletiku. Atletika zahrnuje různorodé pohybové činnosti cyklického, acyklického nebo smíšeného charakteru. V atletických disciplínách se uplatňuje pohyb rovnoměrný (např. běh), rovnoměrně zrychlený přímočarý nebo rotační (např. vrh koulí a hod diskem).

Největší rozkvět zaznamenala atletika v antickém Řecku, kde byla náplní různých her při slavnostech a oslavách bohů a později součástí olympijských her. První hry byli roku 776 př. n. l. v Olympii. Soutěžilo se v běhu na jeden stadion (192,27 m), roku 724 př. n. l. byl zařazen i diaulos (běh na dva stadiony). Kolébkou novodobého sportovního odvětví se stala Anglie, kde se již v 17. stol. konaly první závody v běhu na delší vzdálenosti. První atletické závody se konaly r. 1845 v Eton College, 1863 vznikl první atletický klub London Athletics Club, 1866 se konalo první mistrovství Anglie. Ve druhé pol. 19. stol. se začala atletika šířit z Anglie na evropskou pevninu a do zámoří. První národní atletické federace vznikaly koncem 19. století. Roku 1912 byla založena Mezinárodní amatérská atletická federace IAAF a uznány světové rekordy, 1914 byla schválena první mezinárodní pravidla atletiky. V období mezi válkami zaznamenala atletika další rozvoj, velký vzestup však nastal až po druhé světové válce, zejména po vstupu sovětských atletů na světové fórum (od roku 1952). Celé období studené války bylo ve znamení souboje obou bloků o co nejlepší výsledky. Příprava atletů byla dotována a řízena státem ve formě tréninkových středisek mládeže a středisek vrcholového sportu. Za pomocí nedovolených podpůrných prostředků se dosahovalo výkonů, které po dvaceti a více letech, poté, co se systém kontroly dopinku stabilizoval, vévodí českým, evropským i světovým tabulkám.

Běhy na krátké tratě se v praxi nazývají sprinty. Patří k nim běžecké disciplíny do 400 m včetně překážkových a štafetových běhů. Charakteristické pro ně je, že začínají výběhem ze startovních bloků a běhají se v oddělených drahách (mimo 4x400m). Rozlišují se krátké sprinty / do 200 m / - běhají se maximální intenzitou, a dlouhé sprinty / nad 200 m / - běhají se submaximálně a rozhoduje zde optimální rozložení sil.

Běh na 100 m patří mezi disciplíny zařazené do programu prvních novodobých olympijských her uskutečněných v Aténách v roce 1896. V běhu na 200m se soutěžilo v první polovině 20. století na rovných drahách i na drahách s různým tvarem a různou délkou zatáček. S výstavbou oválných atletických drah dostávala disciplína dnešní charakter – prvních 100m běh v zatáčce a druhý 100 metrový úsek v rovince. Běh na 60m se využíval nejdříve jako doplňková závodní trať Výstavbou atletických hal a pořádáním mistrovských soutěží v zimním závodním období se po roce 1966 stává i běh na 50 a 60 m mistrovskou disciplínou.

Překážkový běh se zrodil v Anglii, kde se již v první polovině 19. století pořádaly závody v překážkových terénních bězích nejprve přes přirozené. První uznávaný závod na trati 120 yardů překážek se uskutečnil v roce 1864 na univerzitách v Oxfordu a Cambridgi. Na mistrovství Anglie se tato trať s výškou překážek 3,5 stopy běhala od roku 1866. Překážky byly zprvu překonávány skákáním – způsobem skrčným s doskokem na obě nohy, později na jednu nohu se třemi kroky mezi překážkami. Na konci osmnáctého století se prosadil klouzavý způsob přeběhu překážek. Vyznačoval se blízkým odrazem, zkroucením těla nad překážkou se zvláštním pohybem švihové nohy přes překážku – s bércem rovnoběžným s překážkou a směřujícím dovnitř. Odrazová noha se pohybovala podobně jako v současnosti. Základem dnešní techniky překážkového běhu je kročný způsob přeběhu překážek, který uplatňoval již A.C. Kraenzlein, čtyřnásobný vítěz OH v roce 1900. Tento americký styl spočíval v přímém vedení švihové nohy, předklonu trupu a v unožení pokrčmo odrazové nohy v pohybu přes překážku. Tento styl se v průběhu následujících desetiletí zdokonaloval: v letu na překážku se prochází bočným rozštěpem; odraz od překážky se oddálil, dokrok za překážkou se přiblížil blíž k překážce. Po 2. světové válce byla zdokonalena technika přeběhu překážky běžeckým způsobem. V současnosti se uplatňují hlavně vysocí a rychlí překážkáři, kteří se vyznačují hlavně dokonalým přeběhem překážky s velkým bočným rozštěpem, rychlým současným střihem přetahové a švihové nohy proti sobě a aktivním dokrokem švihové nohy za překážku.

Objevuje se již na počátcích atletiky. Historické prameny uvádějí, že již v programu starověkých OH se závodilo na trati podobné délky, kdy součástí agonu gymnického byl mimo jiné diaulos, tj. běh na dvě stadia (stadion 192,5). V rámci novodobých OH se běh na 400 m objevil hned na 1. OH v Aténách v roce 1896. Prvním vítězem se stal Američan Thomas Burke v čase 54,2 s, což znamenalo ustanovení olympijského rekordu. Hodnota olympijského rekordu se v každém olympijském roce zlepšovala. Již v Londýně na OH v roce 1908 Brit Halswell zaběhl 48,4 s. S nově zaváděnými tréninkovými metodami se v běhu na 400 m očekávalo pokoření výkonnostních hranic, které následně určovaly směr v tréninkovém procesu. Hranici 47 s pokořil na OH v Los Angeles Američan W.A Carr v roce 1932 časem 46,2 s. Olympijské hry v Římě 1960 byly svědkem prolomení hranice 45 s – Američan O. Davis 44,9 s. Další americký čtvtkař L. Evans dokázal využít výborných podmínek vysokohorského prostředí na OH v Mexiku 1968 a prolomil hranici 44 s - 43,8 s. Téměř dvacet let starý rekord vymazal až v roce 1988 Harry Butch Reynolds, když dosáhl času 43,29. O poslední změnu v rekordních tabulkách se postaral mistr zatáček Michael Johnson, který zaběhl na sevillském mondu při mistrovství světa v roce 1999 čas 43,18 s.