O vytrvalosti se říká, že stojí často v protikladu k rychlosti a síle. Tyto pohybové schopnosti se považují za antagonistické vzhledem k tomu, že k vysoké úrovni jejich vývoje nedochází shodně. Sportovci s rychlostními dispozicemi nebo fyzicky velmi silní jedinci bývají zpravidla málo vytrvalí a naopak – sportovci s velmi dobře vyvinutou vytrvalostí bývají často fyzicky slabí a jsou jen průměrnými sprintery. Sportovci, které příroda obdařila jak rychlostními, tak vytrvalostními dispozicemi, jsou obvykle dobrými běžci na 400 a 800 m. O charakteru těchto predispozic rozhoduje nejen typ nervové soustavy, ale především procento rychle se stahujících svalových vláken (bílých) a pomalu stahujících svalových vláken (červených). Poměr pomalých a rychlých svalových vláken se tréninkovou činností nemění, je to čistě dědičná záležitost.

Rychlost je obvykle dosti silně spojena se svalovou silou a obě tyto vlastnosti při vysokém stupni svého vývoje jsou v protikladném poměru s vytrvalostí. V souvislosti s tímto tvrzením lze mezi sprintery rozpoznat dva vyhraněné somatotypy. Sprinteři vyznačující se velmi dobrou rychlostní vytrvalostí, tedy specialisté na 200 a 400 m, jsou převážně štíhlí, jejich svaly jsou dlouhé a mají menší hmotnost těla než sprinteři s výbušnou sílou, kteří dosahují nejlepší výsledky na 100 m.

Podle fyziologa R. Kubiceho se vytrvalost definuje jako schopnost maximálně dlouho provádět práci určité intenzity. Jevem, který nutí snížit intenzitu námahy, čili omezujícím vytrvalost, je vliv projevů narůstající únavy. Tempo narůstání únavy je závislé od intenzity práce. Proto také nejlepším měřítkem vytrvalosti je doba trvání námahy určité intenzity. Podle charakteru a intenzity práce se může tento čas měnit. U sprinterů činí tato doba od 10 do několika desítek sekund (od 100 až do 400 m). V bězích na střední a dlouhé tratě může doba trvání dosáhnout několika minut či dokonce hodin. V každém z těchto případů bude mít vytrvalost různý charakter. Doba udržení maximální rychlosti totiž závisí na jiných aspektech než doba udržení tempa v bězích na 400 a 800 m.

U krátkých tratí se počítá v prvé řadě s možností omezení (krytí) maximálního kyslíkového dluhu a velikosti energetického potenciálu nacházejícího se ve svalech. Hlavní úlohu zde plní tedy anaerobní změny, které spočívají na intenzívní výrobě energie v důsledku rozpadu glykogenu. Tímto rozpadem vznikají ve svalech produkty únavy, hlavně v podobě laktátu, které vedou k rychlým změnám v krvi a ve tkáních. Současně v důsledku celkového snížení nervových center se snižuje vznětlivost a činnost nervového systému. V důsledku toho klesá rychlost pohybů, objevují se poruchy koordinace pohybů. Je to důsledek vyčerpání energetických zásob a rezerv kyslíku nacházejícího se v organismu. Nemožnost udržet vysokou úroveň rychlosti nebo pouze málo snížit rychlost tedy závisí nejen na úrovni dosažené rychlostní vytrvalosti, ale do značné míry také na síle vůle. Dosáhnout vysokou úroveň rychlostní vytrvalosti bez náležité motivace a psychické tvrdosti je zcela nemožné. Rychlostní vytrvalost ve sprintu závisí do značné míry na koordinaci pohybů a na technice běhu běžců. Čím je koordinace lepší, tím je technika pohybů běžce dokonalejší a tím je vyšší stupeň využití energetického potenciálu nashromážděného v organismu během tréninku.

Trénink, jehož účelem je zvýšit odolnost organismu vůči působení kyseliny mléčné a jiných produktů únavy, spočívá v provádění intenzivních krátkodobých námah oddělených od sebe přestávkami, jejichž doba trvání neumožňuje plný odpočinek. Přestávka se reguluje často pomoci tepové frekvence – četnost tepu okolo 120 tepů/min je signálem pro začátek další namáhavé činnosti. Této metodě, kterou sprinteři zařazují v rámci vytrvalostního tréninku, se říká metoda intervalová. Na rozdíl od metody opakování, která se od intervalové liší tím, že přestávky mezi zatížením jsou delší a přesahují obvykle 10 – 15 minut. Obě dvě metody jsou v přípravě sprintera stěžejní.

Tréninkové prostředky na zlepšení úrovně „celkové vytrvalosti“ se v tréninku sprintera vyskytují již méně. Jedná se vesměs o trénink mírné intenzity, trvající dosti dlouhou dobu (klusy, hladké běhy v mírném tempu, opakované běhy intervalové poloviční rychlostí, běžecké hry apod.) Má za důsledek zlepšení aerobních procesů, k nimž dochází v organismu při realizaci tréninkové práce tohoto druhu. Taková vytrvalost je pro sprintera vhodná též proto, že umožňuje provádět více tréninkové práce bez nadměrné únavy a po intenzivní a unavující námaze umožňuje rychlejší regeneraci organismu a sil. Význam „celkové vytrvalosti“ je zvlášť velký u běžců na 400 m, u nichž je v tréninku zastoupena daleko více než v tréninku sprinterů. Je třeba si však uvědomit, že vlivem dlouhodobějšího vytrvalostního tréninku se zmenšuje výbušná síla dolních končetin!

Článek Sprinteři a vytrvalost vychází ze studie Eug. Kruczalaka.