MUDr. Ondřej Vojtěchovský připravil pro čtenáře portálu Atletickytrenink.cz následující seriál o laboratorním vyšetření krve. V prvním dílu speciálního seriálu se zaměříme na teoretický úvod.

V očích mnoha závodníků je laboratorní vyšetření krve mystickým úkonem okamžitě a neomylně odhalujícím cesty k nejvyšším metám. Jak je tomu doopravdy, bych chtěl nastínit v několika dalších dílech seriálu.

Nejprve bych se rád pokusil alespoň narušit (protože některé mýty jsou věčné) představu „doktor pozná z krve všechno“. Nepozná. Každé vyšetření ukazuje toliko obraz, fotografii stavu v okamžiku provedení. Stejně jako fotografie je to pouze omezený a více či méně deformovaný výřez reality. Nic neříká o tom, jaké jsou příčiny stavu a příčiny těchto příčin, stejně jako fotografie neříká nic o tom, odkud a proč lidé na ní zachycení přišli a kde budou za další půl hodiny. Snáze pochopitelné je to u rentgenového snímku, na které sice lékař s trochou vzdělání, zkušeností a štěstí pozná zlomeninu, popřípadě ještě tak věk současného držitele končetiny, rozhodně ale nemůže říct, jestli k úrazu došlo pádem na kole, ze schodů apod. Naprosto stejně to platí pro laboratorní vyšetřování sportovců. Lékař hodnotící laboratorní výsledky sportovce, o kterém neví nic víc než jméno a sport může rovnou a se stejným úspěchem věštit z kávové sedliny.

Pro racionální a efektivní vyhodnocení krevního obrazu musí lékař či biochemik velmi podrobně znát nejen sportovce, ale i jeho současný, minulý a budoucí tréninkový a závodní program – a to nejlépe zblízka a v reálném čase, tedy musí být aktivním a plnohodnotným vrcholem informačního trojúhelníku závodník-trenér-lékař. Plnohodnotným znamená, že závodní a tréninkový program přímo spoluutváří a ne že je jakýmsi luxusním přívěškem, k jehož hlasu se občas milostivě přihlédne, říká-li tento hlas příjemné a uchu lahodící slova.
Tady a nikoliv primárně v nedostatku financí bude, myslím, důvod, proč v českém vrcholovém sportu (mimo výjimky, jakou byla např. spolupráce Kateřiny Neumannové s biochemikem dr. Emilem Bolkem), pokud jsem měl možnost poznat, spolupráce s lékaři a biochemiky příliš nefunguje. Nefunguje proto, že tok informací v trojúhelníku je deformovaný. Trenér hovoří ke svěřencům, jejich odpovědi ho už nezajímají. Závodníci se nebaví s trenérem a nebo mu dokonce občas zalžou. Doktorovi se v lepším případě předkládají informační šumy a nebo se mu neříká nic, protože vlastně sportu stejně nerozumí a předpokládá se, že všechno potřebné vyčte z té krve, když má na to školu. S informacemi od doktora se naloží, jak se zrovna hodí, nakonec sportu stejně nerozumí a z té krve stejně nemůže vyčíst všechno, ne? O tom, že by dostal zpětnou vazbu, jak byla jeho konzultace úspěšná a přínosná či nikoliv, už nemůže být ani řeči.

Při laboratorním sledování je také dobré myslet na omezení, které s sebou laboratoř nutně nese. Především je to časový faktor. Změny, které v laboratorních hodnotách vidíme, nevznikly včera, ale mají daleko vzdálenější kořeny. Kdybychom podle laboratoře měli řídit auto místo tréninku, zjistíme zatáčku ve chvíli, kdy už jsme kilometr hluboko v kukuřici.
„Normální“ rozmezí znamená „zdraví“ v nejširším slova smyslu, naopak hodnoty pro ideální sportovní formu se určit nedají. Přitom laboratorně zdravý, tj. v normálních mezích se pohybující sportovec, může být závodně nepoužitelný a naopak závodník v nejlepší formě balancuje pravidelně na hraně normality – naopak to ovšem rozhodně neplatí. Mnohdy jsou daleko víc než absolutní hodnoty důležité trendy výsledků v čase, nejlépe hodnocené v sepětí s detailní znalostí tréninkového a závodního zatížení ...
Změny v laboratorních vyšetřeních jsou skoro vždy nespecifickými příznaky, mohou být následkem mnoha různých procesů. Sama o sobě je každá hodnota informačně téměř prázdná, teprve zapadne-li do mozaiky dalších laboratorních hodnot a ostatních informací od závodníka a trenéra, začne dávat smysl ...

A ještě jedna poznámka vycházející z pravidel formální logiky – pokud se dále dočtete, že určitý stav je v „laboratoři“ provázen nebo se projevuje určitou hodnotou, naprosto to neplatí obráceně, tedy že určitá laboratorní hodnota nutně znamená konkrétní stav nebo nemoc. Nerad bych v dobrém úmyslu šířil paniku.

>> 2. díl