Tento velmi úspěšný reprezentant USA je několikanásobným světovým rekordmanem, mistrem světa a olympijským vítězem.

Johnsona charakterizuje jeho osobitý ovšem velmi úspěšný styl běhu v záklonu. Pověstná je jeho série více než dvaceti zaběhnutých časů pod 44 s na trati 400 m, k čemuž se dosud žádný jiný atlet ani nepřiblížil. Jako jediný také dokázal běžet letmou čtyřstovku (ve finiši štafety na 4×400 m) pod 43 sekund časem 42,94 s (1995).

Jeho nejslavnější chvíle přišla na OH v Atlantě v roce 1996, kdy zvítězil jako první a dosud jediný muž na tratích 200 m i 400 m, přitom na kratší trati zaběhl fenomenální světový rekord časem 19,32 s, který je mnoha experty považován za nejlepší běžecký výkon celé atletické historie. První stovku proběhnul Johnson za 10,12 s, ale skutečně heroický výkon podal ve druhé, letmé části, když druhou stovku prolétl za 9,20 s (většina sprinterů se ve druhé polovině trati dostane jen těsně pod 10 sekund). Dodnes je v atletickém světě číslo 19,32 bráno jako symbol dokonalosti.

Michael Johnson je také držitelem světového rekordu 43,18 s na prestižní trati 400 m a 2:54,20 minut ve štafetě na 4×400 m. Do roku 2005 mu patřil i světový rekord na čtyřista metrů v hale (44,63 s z roku 1995). Ten byl překonán Clementem Kerronem (44.57 s).

Svou hvězdnou kariéru zakončil po olympijských hrách v Sydney v roce 2000, nyní se věnuje trenérské a manažérské práci.

    Maximální délka kroku je u Michaela 238 cm při výšce postavy 184,5 cm. Vztah délky kroku k jeho výšce má tedy koeficient 1,29. U vrcholových čtvrtkařů se pohybuje tento koeficient mezi 1,32-1,36 u "odrazářů" a u "tempařů" kolem 1,25. Johnson se nachází mezi těmito kategoriemi. Podle vztahu délky dolních končetin a výšky postavy se Michael pohybuje mezi mezomorfem a brachymorfem (zkrácený typ) (51-52 %). Sprinteři-mezomorfové mají v průměru hodnoty 52,5 %. I když s velkými odchylkami (5 %). Jestliže porovnáváme délku kroku Johnsona s délkou postavy, je to hodnota pro něho velmi vysoká - 238 : 94-95=2,52. Zvláštností antropometrických údajů u M. Johnsona není jen vztah kratších nohou a větší délky trupu, ale i zjevná lordóza (prohnutí dopředu) bederní páteře. Ta znamená nejen zvýšený tonus svalů-ohybačů při pohybu dolních končetin, ale i zvýšený tonus v pánevní a bederní oblasti. Také postavení nohou do "O" je výrazné.

Specifický je sklon pánve (úhel 17,5) a téměř vertikální postavení trupu (náklon 2-3) i neobvyklý vztah úhlů při ohýbání a zdvihu stehen. Zvláštností je i z bočního pohledu kladení chodidel jak při dokroku, tak při odrazu. To vše se promítá do zvláštního, ojedinělého způsobu techniky běhu.

Při závodech jsme někdy slyšeli komentáře o "nesprávné, chybné technice M. Johnsona" v souvislosti s učebnicovou technikou biomechaniky běhu. Ukazuje se, že pro zhodnocení techniky takovýchto mistrů nemohou být obvyklá kritéria hodnocení techniky postačující a je nutné vycházet z jejich individuálních zvláštností.