Lydiardův systém

Novozélandský legendární trenér Arthur Lydiard (na snímku) pojal zcela novým způsobem rozvoj vytrvalosti a tréninkový systém mílařů. Zásadním způsobem ovlivnil rozvoj silové vytrvalosti (výběhy kopců) a rozvinul také intervalovou metodu o nové prvky (rozložené úseky). Ve své trenérské kariéře zaznamenal velké množství úspěchů (Peter Snell - světový rekord na 800m, zlatá medaile na OH v Tokiu 1964, John Walker – světový rekord na 1 míli, zlatá medaile na OH v Montrealu 1976).





Struktura celoroční přípravy špičkového mílaře dle Lydiarda :

Období	Doba trvání	Kilometráž
I. Objemová příprava	10 týdnů	1700 km
II. Trénink v kopcích *	6 týdnů	400 - 500 km
III. Speciální trénink	12 týdnů	1300 km
IV. Závodní období	16 týdnů	1300 km
V. Přechodné období **	8 týdnů	800 km
Celkem	52 týdnů	5 600 km

* trénink silové vytrvalosti v kopcích (4x týdně)
** krosy, závody na silnici

Za nejtěžší je považován trénink v kopcích, který je rozvíjen vybíháním svahu o různé délce a sklonu. Svahy mají mít rovný travnatý povrch a jsou vybíhány po špičkách, s důrazem na maximální zdvih kolen. Důležitější je správné technické provedení, pak teprve čas. U Lydiardových svěřenců se používala především varianta vybíhání svahu půl míle dlouhého se sklonem asi 3°. Po výběhu následoval lehký klus asi půl míle, který sloužil k uvolnění. Následoval seběh z kopce s maximální délkou kroku při udržení perfektní uvolněnosti. Tím se rozvíjí nejen rychlost, ale dochází i k posílení břišních svalů. Po seběhu následovalo vyklusání a série krátkých sprintů (např. 3x200m v první sérii, 6x50m v 2. sérii atd.) Celkem se absolvovaly 4 série. Objem činil asi 16 km v jedné TJ, ale v neobyčejně vysoké intenzitě...

Po tomto období následuje teprve rychlostní příprava na dráze. Až teprve nyní je příprava dělena zvlášť na půlkaře, mílaře, vytrvalce a maratónce. V týdenních cyklech se střídá rozvoj rychlostní vytrvalosti s rozvojem speciálního tempa a tempové vytrvalosti.

Velice specifické je u Lydiardova systému zařazení tzv. rozložených úseků:

• úseky dlouhé až 2 míle (40-50m závodním tempem + 50-60m lehce)
• úseky dlouhé do 800m (500m + 300m) s tendencí nárůstu rychlosti v obou částech s postupem přípravy

Trenérská legenda Arthur Lydiard zemřela 11. prosince 2004 ve věku 87 let. Patří k největším atletickým trenérům všech dob. S jeho trenérskými metodami se můžete hlouběji seznámit v jeho asi největším díle Run to the Top (1962, 1997). Více na www.lydiard.co.nz .





Ladislav Fišer (na snímku) dokonale propracoval intervalovou metodu tréninku, zásluhou výjimečného citu pro nejdůležitější faktory ovlivňující vlastní výkon. Řadí se mezi nejvýznamnější trenéry v české atletické historii.

Na tomto systému je nejlépe vidět racionální přístup k problému intervalového tréninku, zejména k druhu a délce zotavovacích fází mezi úseky a sériemi. Jedná se opět o empirický systém jako v případě Lydiardova systému. Plně navazuje na tradice české běžecké školy, představované především Emilem Zátopkem.

Délka intervalů, způsob odpočinku a rychlosti úseků byly uzpůsobeny s ohledem na postupující přípravu, ale i na typ běžce (typ rychlostní, speciální, vytrvalý). To vše s tendencí nárůstu rychlosti v jednotlivých úsecích a změn způsobu odpočinku.

Z největších úspěchů Fišerových svěřenců ve světovém měřítku jmenujme alespoň světové rekordy Stanislava Jungwirtha na 1000m - 2:21,2 (1952) a 1500m – 3:38,1 (1957). Tento systém dále rozvíjeli A. Poděbrad, J. Liška, M. Písařík a J.Odložil (nejlepší svěřenci: Odložil, Plachý, Kubista).

Fišerův systém dovoluje plánovitost a posloupnost. Opět dělí tréninkový rok podobně jako Lydiard:

• Období přechodné
• Období zimní přípravy
• Období jarní přípravy
• Období kontrolní
• Období závodní

Rozvoj speciálního tempa (ST) zde nabývá převahu v přípravném období (až 40% u vrcholových běžců, u mladších běžců je procento nižší ve prospěch rychlostní vytrvalosti).

Již vyspělý půlkař má dle Fišera dělit trénink ve finální fázi přípravy asi takto: 40% speciální tempo, 20% rychlostní vytrvalost, 15% absolutní rychlost, 20% tempová vytrvalost a 5% na udržení obecné vytrvalosti.

Podle Fišera je kladný výkonnostní vzestup výsledkem vhodně prováděného rozvoje ST jako nejprogresivnějšího tréninkového prostředku. Při ostrém tréninku ST má činit meziklus (MK) až 200% délky úseku a objem má být 2,5 – 3 násobek závodní tratě. V závislosti na období, stupni trénovanosti a typu běžce se MK postupně zkracuje. Postupně kvantita klesá (80%), ale intenzita práce roste až na 100%. Závodník se pak testuje na podpůrných tratích: 300 – 600 – 1200 – 2000m. Podle výsledků a vzájemného poměru jednotlivých výkonnostních složek se mohou ještě provést poslední korektury v tréninku před zahájením sezóny. Poměr těchto výkonnostních složek je v každém výkonnostním vývoji závodníka jiný. Chyby v tréninku vedou k porušení rovnováhy mezi těmito složkami a mají za následek, že jedna jde do popředí a druhá je pak v útlumu.