Za nejobtížnější běžeckou atletickou disciplínu se po taktické stránce považuje běh na 800 m. Vyžaduje ostré tempo po celý závod a každé zakolísání způsobuje odtržení od soupeřů, často spojené též s následným uzavřením jinými běžci, což se zpravidla stává příčinou neúspěchu v závodě. Nejlepší půlkaři preferují taktickou variantu na vítězství v běhu. Většina z nich na sebe nebere zodpovědnost za iniciativu v tempu a vyčkává pouze na závěrečný finiš. Výjimku tvoří mítinky, kde tempo udává vždy předem určený zajíc. Tento běžec předem domluvené tempo udává od prvních metrů až po 400, 500, ale někdy i po 600 metrů. Tímto způsobem se běhá především na kvalitnějších mítincích a většinou při nich dojde k zaběhnutí daleko lepších časů než v prvním případě.

U "půlky" se vyskytne poměrně často typická situace. Jde o výběh z první zatáčky. Speciálně je to situace složitá pro běžce v první dráze. Tehdy zůstává jen jedna možnost: dostat se do vedení a už v 70 – 100m se odpoutat od skupinky soupeřů. Běžci ze zadnějších pozicí využívají výběh ze zatáčky a dostávají se poměrně snadno do čela závodu, nejlépe na druhou či třetí pozici, které jsou z hlediska dalšího vývoje nejúčelnější. Běžci také v první rovince využívají možnosti běžet ve třetí až čtvrté dráze a ve výhodném okamžiku zaujmou svoji předem plánovanou pozici. Někdy dochází ke strkanicím až v závěru rovinky tzn. po 200m od startu. Při vbíhání do následující zatáčky se situace zpravidla uklidní a půlkař se již plně může soustředit na správnou techniku běhu a dýchání.

Podle způsobu běhu a ve vztahu k prováděné taktice dělíme půlkaře na rychlostní typy a vytrvalostní typy. Rychlostní typ běhá nejraději za svými soupeři a šetří svoje síly na závěrečné zrychlení. Velmi často je u něho charakteristický dobrý výkon na 400m, ale i na kratších tratích. Běžec vytrvalostního typu běhá závody v ostrém tempu, aby unavil své soupeře, kteří pak již nemají dostatek sil na závěrečné zrychlení. Tyto běžecké typy se od sebe oddělují mírou talentu či vrozenou strukturou svalových vláken. Jako příklad taktického nezvládnutí závodu na 800m nám poslouží příklad legendárních soubojů mezi Harbigem a Lanzim. Harbig byl typ vytrvalostní, naopak Lanzi typ rychlostní (100 m – 10,5 s a 200 m za 22,0 s). V závodě, kdy Harbig dosáhnul světový rekord, táhnul první kolo Lanzi, ale svými vytrvalostními schopnostmi nebyl schopen vzdorovat drtivému finiši Harbiga. Přitom před závodem byli oba dva aspiranti na vítězství. Tento historický příklad mluví za všechny.

Při závodech na 800 m se také často stává, že běžec se „nechá zavřít“ do klubka běžců. Vyžaduje to hodně sil při obíhání po venkovní straně, které pak chybějí v závěru. Půlkař musí během desetiny sekundy zanalyzovat krizovou situaci takovým způsobem, aby se do uzavření nedostal a pro zachování své pozice použít veškeré možnosti, jenž mu pravidla povolují. Dobrý půlkař musí umět ve správný čas použít své ostré lokty, aby dal ostatním soupeřům najevo, že tudy cesta nepovede.

Pro půlkaře středního typu se udává, že pro udávání počátečního tempa je dobré běžet 3 až 4 sekundy od osobního rekordu na čtvrtku. Tedy půlkař s osobním rekordem na 400 m 48,0 s by neměl v běhu na 800 m běžet první kolo pod 51 sekund.



Nakonec zde uvádíme přibližný rozpis pro výsledné časy v běhu na 800 m. Zmíněné mezičasy v tabulce určitě nepředstavují žádné dogma. Každý závod je jiný, rozhoduje forma a aktuální výkonnost, podmínky či taktika. Každý půlkař je také individualita a dva půlkaři se stejnou výkonností potřebují pro dosažení svého nejlepšího času v sezóně jiný model závodu.