Svalová činnost jako proces, který vyžaduje vynaložení určité energie, je doprovázena štěpením mnoha složitých chemických sloučenin, jejichž chemická energie se přetváří v mechanickou energii svalových stahů, elektrickou energii spojenou s činností nervového systému a svalů apod.

Procesy přeměny energie ve svalech i v nervovém systému spočívají ve štěpení energeticky bohaté kyseliny adenosintrifosforečné (ATP) a ve složitých řetězových reakcích, které pak následují a jsou zaměřeny na resyntézu tohoto všeobecného zdroje energie. ATP se neustále obnovuje a její obsah v tkáních se udržuje na stálé úrovni. Při pohybové aktivitě se současně v organismu hromadí produkty metabolismu – kyselina fosforečná a mléčná, oxid uhličitý a jiné látky, jež organismus zčásti vylučuje a zčásti využívá k resyntéze výchozích látek, zvláště uhlovodíků a složitých organických fosforečných sloučenin.

Resyntéza ATP, kreatinfosfátu a glykogenu probíhá již při tréninkové činnosti. Jelikož se však současně uvedené látky intenzivně štěpí, nezvyšuje se při práci velké intenzity jejich obsah ve svalech na výchozí úroveň a při práci malé intenzity se k ní pouze přibližuje. Jiná situace je v době odpočinku po tréninku. Jakmile skončí intenzivní štěpení energetických zdrojů, dochází ke zjevné převaze procesů resyntézy, tedy nejen k obnově vynaložených zdrojů, ale i k jejich zvýšené obnově, převyšující výchozí úroveň. Tato zákonitost se nazývá superkompenzace.

Intenzita procesů obnovy, hodnota a trvání superkompenzační fáze závisí na intenzitě vyčerpání. Čím intenzivnější je spotřeba (v určitých známých mezích), tím intenzivnější je obnova, a tím význačnější je i zvýšená obnova neboli superkompenzace.

Biochemické změny v organismu související s adaptací organismu k tréninkové činnosti jsou pozorovány nejen ve svalové soustavě, ale i v srdečním svalu, v játrech a mnoha dalších orgánech a tkáních a také v mozku.

Důležité je si uvědomit, že superkompenzace se v tomto smyslu netýká pouze navýšení energetických zdrojů, ale také zvýšené aktivity řady enzymových systémů, resp. žláz s vnitřní sekrecí.

Karel Kopr ve svém článku nazvaném Efekt superkompenzace uveřejněném na portálu Peloton.cz dává velice pěkně „efekt určitého navýšení“ do vztahu se sportovní formou.

Říká, že se jedná o určitý fázovitý graf směrem nahoru, jak můžete vidět na obrázku. Na počátku je trénink, který organismus vyčerpá. Hned poté následuje regenerace, tělo se začíná adaptovat na zátěž. Když dobře odhadneme čas regenerace, pak začínáme další trénink již z lepší výchozí pozice.

Individuálně by měl každý zkušený trenér poznat, kdy tento správný čas nastává. K tomu správnému určení je velice důležitá zpětná vazba a pozorování sportovce v tréninku. Čím přesněji se určí čas, kdy je náš organismus adaptován na zátěž, tím jsme ve správném sledování efektu superkompenzace dále. Zkušený sportovec by správné načasování měl umět poznat sám. Měl by umět řídit se vlastními pocity a po konzultaci s trenérem do tréninku zařazovat takové tréninkové jednotky, které vedou k té nejvyšší sportovní výkonnosti.

K efektu nedojde buď z důvodu špatného načasování nebo vlivem špatného podnětu. V praxi to znamená, že trénink byl příliš dlouhý, nebo příliš intenzivní. Nejpravděpodobněji se však špatně určí doba regenerace - trénovat se začalo příliš brzo, dřív než k efektu superkompenzace došlo…

Efekt superkompenzace se využívá i ve sportovní výživě a to především u maratónských tratí. Tréninkem cca 3-7 dní před vrcholnou akcí se vyčerpají zásoby glykogenu a to téměř zcela. Poté dodáte organismu stravou vysoké množství sacharidů a tím zásoby glykogenu ve svalech i játrech značně zvýšíte oproti normálu. Efekt superkompenzace je naprosto stejný. Důraz je kladen na kvalitu spotřebování glykogenu v první fázi, tedy jeho vyčerpání. Glykogen je třeba „dostat ven“ jak z rychlých bílých vláken, tak z červených pomalých, tedy těch vytrvalostních. Proto nesmí být takový trénink jednosměrný. Musíme zapojit všechny vlákna a glykogen skutečně spotřebovat. Pak přijde na řadu příjem složitějších cukrů, jako jsou nejrůznější škroby, ale klidně i jednodušších jako maltóza či nejjednodušších (glukóza, fruktóza). Skladba stravy i doba opět závisí jak na individuálním spalování sportovce, tak na délce jeho výkonu, pro který superkompenzaci dělá.


Článek Superkompenzace a sportovní forma vychází ze studie N. N. Jakovleva, A. V. Porobkova a S. V. Jananise a článku Efekt superkompenzace od Karla Kopra uveřejněném na portálu Peloton.cz